31 Čvc Doznání odsouzeného k trestnému činu není podmínkou pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
Ústavní soud v nálezu II. ÚS 1519/24 ze dne 31. 7. 2024 přezkoumal rozhodnutí obecných soudů týkající se žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Okresní soud v Nymburce a Krajský soud v Praze zamítly žádost odsouzeného s odůvodněním, že nesplnil zákonnou podmínku polepšení.
Případ se týkal muže odsouzeného za zvlášť závažný zločin podvodu. Odsouzený, který svou vinu popíral a tvrdil, že si nebyl vědom mentálního stavu oběti, podal ústavní stížnost. V ní argumentoval, že soudy ignorují jeho snahu o nápravu a nesprávně interpretují jeho postoj k odsouzení, když podmínku nápravy omezují pouze na doznání viny a přijetí zodpovědnosti.
Ústavní soud poukázal na to, že odsouzený byl trestán poprvé a jeho chování ve věznici bylo vzorné. Splnil téměř maximum možného – získal řadu odměn, byl zařazen do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, opakovaně mu byl přerušen trest a byl zařazen do oddílu s rozšířenou pastorační péčí. Měl také funkční rodinné zázemí a zajištěné zaměstnání. Přestože Probační a mediační služba i Věznice Jiřice doporučily jeho propuštění, nižší soudy tato doporučení ignorovaly a soustředily se primárně na odsouzeného náhled na spáchanou trestnou činnost.
Ústavní soud se postavil na stranu odsouzeného a konstatoval porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění zdůraznil:
„(…) zjistil-li by soud rozhodující o podmíněném propuštění po dokazování provedeném v dostatečném rozsahu a v souladu se všemi relevantními zásadami dokazování, že odsouzený přijal svou vinu se všemi důsledky, ačkoliv není schopen expresis verbis toto soudu sdělit, a současně by dospěl k závěru, že jsou splněny předmětné podmínky i ve všech ostatních ohledech, bylo by nepochybně protiústavní odsouzenému dobrodiní podmíněného propuštění odepřít jen proto, že se výslovně nedoznal.“
Ústavní soud se ztotožnil s argumentací odsouzeného, že nižší soudy fakticky podmiňují splnění podmínky nápravy jeho doznáním. Tento přístup považuje za ústavně nepřípustný, neboť činí veškerou snahu odsouzeného o podmíněné propuštění marnou.
V závěru nálezu Ústavní soud konstatoval, že samotné odepření doznání nevylučuje splnění podmínky polepšení pro podmíněné propuštění. Soudy svým postupem nesplnily povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí, čímž porušily právo odsouzeného na spravedlivý proces.
V podrobnostech lze odkázat na: https://www.usoud.cz/aktualne/absence-doznani-a-podminka-polepseni-odsouzeneho-pouhe-odepreni-doznat-se-k-cinu-samo-o-sobe-splneni-teto-podminky-nevylucuje