01 Úno Nejvyšší soud se zaměřil na to, které události na pracovišti mohou způsobit vznik posttraumatického stresového syndromu a vedou k nároku na odškodnění za pracovní úraz
Ve sporu, který se dostal až k Nejvyššímu soudu, byl žalobcem dělník, který pracoval jako tunelář na stavbě tunelu Blanka. Během noční směny došlo při razících pracích k sesuvu půdy, při kterém došlo k zavalení jednoho z dělníků. K sesuvu došlo ve chvíli, kdy se žalobce nacházel v nákladním autě a chystal se přijet k vyhloubené jámě. Po této události začal žalobce trpět zdravotními problémy a vyvinula se u něj posttraumatická stresová porucha, kvůli které byl uznán invalidním (třetí stupeň). Žalobce proto po svém zaměstnavateli požadoval odškodnění za pracovní úraz.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. ledna 2024, č. j. 21 Cdo 3408/2022-547, nastínil, jaké události mohou být příčinou poškození psychického zdraví zaměstnance, za které zaměstnavatel odpovídá. Stanovil, že se musí jednat o traumatizující události, které „extrémně vybočují z běžných, každodenních podmínek výkonu práce.“ Jako příklad uvedl extrémně tvrdou kritiku ze strany vedoucího zaměstnance, agresivní jednání ze strany spoluzaměstnance nebo těžkou nehodu na pracovišti.
V případě výše uvedených událostí není rozhodující, zda byl zaměstnanec přímým účastníkem události nebo jejím pozorovatelem. Nejvyšší soud k tomu uvedl: „Podstatné je, že traumatizující události byl zaměstnanec vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a že událost u něj vyvolala (byla způsobilá vyvolat) mimořádně intenzivní stresující zážitek (spojený například s obavou o osud zasažených spoluzaměstnanců nebo s uvědoměním si fatálních následků, jež by zaměstnance postihly, kdyby se v místě působení události sám nacházel), který vedl k poškození jeho psychického zdraví.“
V tomto konkrétním případě však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se nejednalo o takovou extrémní situaci. Žalobce se v době závalu nenacházel uvnitř tunelu Blanka, nemohl tedy samotný zával pozorovat. Byl pouze svědkem zvýšeného množství prachu, který se v důsledku závalu objevil. Tím pádem nebyl účastníkem ani přímým svědkem události, ale pouze zaznamenal vedlejší projevy události.
Nejvyšší soud tak uzavřel, že „vnímání pouhých vedlejších (sekundárních) projevů takové události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), jehož emocionální zpracování vedlo k poškození psychického zdraví zaměstnance, zákonné znaky pracovního úrazu (…) nenaplňuje.“
K bližším podrobnostem viz: https://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/4AE0BEF89CF44888C1258AF4004C9209?openDocument&Highlight=0